Náhled do příčin vzniku
Když hledáme příčiny ADHD u dětí, objevíme, že nejsou jen striktně poruchou mozku. Existují i jiné, které jsou skryty v jejich ranném dětství. Také si připusťme velký rozdíl ve vnímání ADHD z pohledu pedagoga, rodiče i dítěte, které si nese tuto nálepku.
Když chceme pochopit, co to vlastně je ADHD, potřebujeme si připomenout jeho vznik. Co myslím tím vznikem? Vytvoření pojmu – porucha pozornosti s hyperaktivitou. Opakuji, jde o vytvoření pojmu. Pojmu, který měl něco vyjadřovat nebo popisovat. Něco, co se v danou chvíli nevešlo do oficiálních struktur. Něco, pro co bylo potřeba vymyslet nový název. Nový pojem. Attention Deficit Hyperactivity Disorder (hyperaktivita s poruchou pozornosti). Pojmem, který se vytvořil pro sdružení mnoha různých projevů, které neměly své vlastní zařazení.
Dříve se o podobných projevech vůbec nepsalo a nemluvilo. Dítě bylo pro všechny prostě nevychované a nezvladatelné. Víte ale, že ještě do 70. let se jako “léčebny zákrok” u dětí s hyperaktivitou prováděla lobotomie mozku(1)? Tento zákrok vymyslel Egas Moniz a dokonce za to získal Nobelovu cenu. Následovala jej skupina především amerických chirurgů, kteří provozovali lobotomii až do konce 70. let, kdy byly plně zakázány. Československu se naštěstí tato metoda zcela vyhnula.
Tento drastický způsob “léčby” dětí s hyperaktivitou zachytil ve svém příběhu Američan Howard Dully. V knize Moje lobotomie popisuje, jak jej v roce 1960 jako dvanáctiletého poslala nevlastní matka na zákrok kvůli hyperaktivitě a co mu to způsobilo pro celý jeho život.
Co vlastně obsahuje pojem, který se postupně stal diagnózou?
Co vlastně obsahuje pojem, který se postupně stal diagnózou? Co je ukryto za těmito čtyřmi písmenky? Když to zjednodušíme, jde o soubor různých poruch. A obvykle se k nim připojují další poruchy.
To, o čem se tu bavíme, je však ve skutečnosti popisem projevů. Něco se nějak chová a my toto chování popisujeme a přiřazujeme do příslušných kolonek. Tak se postupně stává, že nám uniká zdroj. Skutečná příčina. Používáme tabulky a vyhodnocujeme projevy nebo rysy. Terapie a medikamentace je tak nasazována právě na tyto projevy, nikoliv na příčiny.
A kde jsou tedy příčiny hyperaktivity s poruchou pozornosti? Příčiny jsou skutečně v mozku, který je jiný než u ostatních jedinců. Skutečně jde o poruchu. Opravdu tato porucha způsobuje také vývojové zpoždění. Skutečně tuto poruchu nelze odstranit.
Je tu však jedno velké ALE… Ne všechny projevy ADHD jí opravdu jsou a mají příčinu v mozkové poruše.
Řekli jsme si, že ADHD má zdroj poruchy v mozku. Kde je tedy zdroj podobných projevů? Náš názor, vycházející z vlastní mnohaleté zkušenosti je, že tímto zásadním zdrojem bývají traumata a situace z raného dětství, obvykle získané mezi prvním a třetím rokem života. Navenek se však projevují stejně nebo velmi podobně jako skutečné ADHD. V těchto případech však máme dobrou zprávu. Tento “druh ADHD” lze zvládnout, dokonce i “vyléčit”. Je však zapotřebí mít na zřeteli, že tady je potřeba naprosto rozdílný přístup a použití rozdílných postupů.
Například PhDr. Václav Mertin k tomu říká: “Výlučně biologická rovina výkladu je doplňována nebo nahrazována rovinou kognitivní a behaviorální. Tento trend lze pozorovat např. i při výkladu příbuzné kategorie specifických poruch učení. Tímto posunem nabývají na významu psychologické a environmentální faktory. Tento vývoj není svévolný nebo náhodný. Odráží úroveň hledání odpovědi na otázku, zda umíme jednoznačně zjistit příčiny těchto problémů a současně, zda umíme v biologických a psychologických parametrech odlišit děti s diagnózou ADHD od dětí se stejnými behaviorálními charakteristikami, ale bez příslušné diagnózy. Jestli se tedy jedná o dvě specifické kategorie. Pouze kladná odpověď na tuto otázku ospravedlňuje diagnózu ADHD. Pokládám za potřebné zmínit, že v případě specifických poruch učení (dyslexie) se to příliš nedaří. Ve hře je tedy také hypotéza, že se nejedná o poruchu, ale normální varianty chování.” – (článek Praha 2 / 2004 PEDIATRIE PRO PRAXI, PhDr. Václav Mertin, Katedra psychologie FF UK)
Doplňme, že vlastní ADHD bývá také často provázeno dalšími poruchami, jako specifickými poruchami učení, dyslexií, dysgrafií, dysortografií, dyskalkulií. Neznamená to však, že pokud trpí dítě některou z těchto dalších poruch, že má automaticky i ADHD. Nenechme se tím zmást a nenechme se unést tím, že bychom je házeli do jednoho pytle. Vymstilo by se nám to v okamžiku, kdy bychom hledali řešení.
Trápení pedagogů
ADHD trápí pedagogy, trápí rodiče. A pedagogové a rodiče trápí děti s ADHD. Je třeba si to takto připustit. Protože dítě, samo o sobě nemá se sebou problém. Zvláště mladší dítě. Ono má ve skutečnosti vlastně jen problém s naším postojem k jeho chování.
Kdo k tomu tak trochu přijde jako slepý k houslím, je pedagog. Protože úkolem pedagoga je především vzdělávat. Má vyučovat, má děti ve třídě něčemu naučit. Nemá nahrazovat rodiče. A to, i když si to neuvědomuje ani stát, ani rodičové. Přesto je dobré to zmiňovat.
Pedagogy trápí projevy ADHD žáků v jejich třídě. Projevy, jejichž příčiny vlastně neznají, ale které ovlivňují chod celé třídy. Projevy, které mají opět příčinu v poruše mozku nebo v narušení vývoje a skrytých traumatech.
Pedagog není vývojový specialista. Není ani psycholog a ani neurolog. Jak to tedy má vlastně zvládat? Ono je hezké, že přeci může dítě někam poslat. Ale je to pro něj vlastně řešení? A co rodiče? Dělají s tím vůbec něco? Pedagog má právo na tyto otázky. Především má ale právo být pedagogem, tedy vzdělávat. Naplňovat svoji profesi a poslání. Příště si přidáme nějaké ty tipy a triky co s tím.
Trápení rodičů
Trápení rodiče s dítětem s ADHD nastává ještě dřív, než ví, že je to ADHD. Co se mu vlastně děje? Začíná to tím, že obvykle už od raného věku dítě nespí. A to tak, že je v noci několikrát vzhůru a rodič se nevyspí. A když to trvá déle (což bývá často), přicházejí poruchy spánkového rytmu na rodiče. Spolu s tím únava, psychická zátěž, deprese. Mnoho těchto rodičů samo přistupuje k braní psychofarmak, aby to vůbec dali. Jsou rozbití a nevědí si rady. Školka je pro ně tak trochu spása, aby si odpočinuli. Ale jak dítě přechází na školu, mají v sobě děs. Nejen jak to zvládne dítě, ale jak to zvládnou oni sami. Práce, rodina, ADHD dítě. Volný čas pro ně téměř neexistuje. Doufají jen, že to jejich dítě školu zvládne a přežijí to oni i ono.
Dělat úkoly s dítětem s ADHD je nad sílu rodičů.
Dělat úkoly s dítětem s ADHD? To je často nad sílu rodiče. Neříkám, že dítěte. Ono to obvykle nakonec dá. To jen rodič je stále více zoufalý. A jak to probíhá? Přidávám pár autentických výpovědí rodičů.
“Dělat s ním domácí úkoly nejde. Syn to nenávidí, neslyší na žádnou motivaci. Každý začátek je se zapřením. Takže už je zablokovaný než začne. Poslední dobou nejsem matka, ale diktátor a už mi dochází síly. Člověk má chuť to vzdát a přestat trápit jeho i sebe. Ve škole má asistentku, učitelku a speciální pedagožku a vidí, že všechny děti se učí. Doma nechápe, proč ještě musí, když byl až do 14h ve škole. Jak já mu občas rozumím. Jak by se mi líbil finský způsob. Ve škole až do 16h (odpadá vymýšlení odpoledních činností) i s přípravou do školy. Doma je pak prostě doma…. Není problém doma něco donaučit, udělat čtenářský deník atd., ale když je z toho u těchto dětí další 1,5h domácího boje, tak jak pak mají ty vztahy být hezké, že?”.“Hodinu potřebuje odpočívat, pak se kroutí u stolu, okouše pero, tužky, gumu apod. Kňourá že ho to nebaví -stále ještě nezačal, pak kouká z okna pak spadne pero, tužka, nakonec i on a po dvou hodinách máme úkol za 3 minuty hotov.”
“Náš prvňáček je při psaní úkolů „tekutý“. Normálně mám vždycky pocit, že z té židle steče pod stůl. Jinak podobně jak už bylo zmíněno, v tu chvíli musí smrkat, čůrat nebo chce najíst, bez ohledu na to, jestli třeba právě dojedl. A taky hodně vyjednává, když mají 10 příkladů, chce jich udělat jen 5”
Jak to vnímají děti
Dítě, dokud mu neřekneme, že je něco špatně, si jen bezprostředně žije svůj život takový, jaký je. Dokud mu do něho nezasáhne porovnávání a posuzování. První vlastní posuzování přichází dítěti samovolně vstupem do první třídy, ale opravdové uvědomění se objevuje až ve dvanáctém roce. Je to takový pejsek, který si žije svůj štěněcí život a najednou ho někdo začne trénovat na poslušnost. Je udivený, vzpurný. Nechápe. Je to pro jeho dobro? Ne. Je to ve skutečnosti pro dobro jeho páníčka. Nechápe dlouhodobou perspektivu, že mu to umožní žít s páníčkem bez konfliktu.
Co to pro nás znamená? Že dítě do dvanácti let potřebuje naši dlouhodobou pomoc a podporu. Vysvětlovat a ukazovat. Pomáhat tvořit a držet hranice. Dát možnost uvolnění a odventilování.
Dítě s ADHD si žije svůj svět. Je to bublina, která se valí naším světem a dítě ji neřídí, protože:
- nemá ji pod kontrolou
- nevnímá dostatečně svět za svou bublinou
- žije ve své bublině od malička a je na svou bublinu zvyklé
- nemá schopnost dostatečného uvědomění si situace a toho co je správné a co ne
- nemá plnou schopnost dlouhodobé paměti a tím i stoprocentního dodržování pravidel a dohod
Pro to, abychom s dítětem, zvláště s dítětem ADHD, zvládli zpracovat výše uvedené, doporučuji využít práce s “tygry”, tedy techniku postupného přebírání zodpovědnosti a pochopení svého vnitřního i vnějšího světa. (Viz knihy Tygr dělá uáá uáá… a Jak se krotí tygr.)
____________
Literatura
článek PEDIATRIE PRO PRAXI 2 / 2004, PhDr. Václav Mertin
(1) Lobotomie je operativní zásah, kdy dochází k přerušení nervových vláken, která spojují mozkový lalok s ostatními částmi mozku.
Napsat komentář