Příběh Jiříka

Jiřík byl již od školky šikanovaným dítětem. Každé dítko ze třídy se po něm povozilo, děti ze sousedství se mu posmívaly a nikdo ho nebral mezi sebe. Je samozřejmé, že se z Jiříka postupně stávalo zamlklé a odstrčené dítě. Rodiče pozorovali sice jeho zamlklost a jistou izolovanost, ale Jiřík se celkem dobře učil, nezlobil a nelítal s kamarády, proto tomu nevěnovali pozornost. Byl pro ně klidným a hodným dítětem.

Asi v páté třídě s ním ale začaly být poznenáhlu problémy.  Stížnosti ze školy, zhoršený prospěch. Rodičům tak najednou přibyly nečekané starosti a tak se začali zajímat, co že se to děje. Začali se Jirky vyptávat, ale dostávali odpovědět typu, že nic. V sedmé třídě se „náhle“ proměnil v arogantního, nikoho nerespektujícího agresora, který začal šikanovat děti z nižších ročníků. Stal se nezvladatelným a rodiče nad ním ztratili kontrolu…

Proč?

Je poměrně zažitým stereotypem, že když je dítě tiché, moc se neprosazuje, nezlobí, nosí dobré známky, že automaticky je všechno v pořádku a rodič nemusí nic řešit. Vždyť jak vidno, žádný problém není. A nebývá to obvykle tím, že by se rodič nestaral o své děti. První příčinou je zaslepenost  programy, předávanými z generace na generaci. Díky nim nevidíme, co se děje přímo našim nejbližším. A pak tu máme druhou zaslepenost, a tou je obvykle naše vlastní prožité trauma z dětství, které nám také nedovolí vidět skutečnost toho, co se děje.

Co jsou zač ti co šikanují?

Kdo se stává šikanujícím? A proč? Co je ta hlavní příčina? To jsou otázky, které obvykle nikdo neřeší. Sice existuje snaha o řešení šikany, ale málokdy se přistupuje ke skutečné podstatě vzniku šikany. Popisují se projevy, popisují se způsoby. Jako příčina se pak nejčastěji popisuje „tlak k mužnosti“, touha po moci, krutost, zvědavost, nuda nebo touha po stále silnějších zážitcích, upoutání pozornosti, žárlivost, snaha vykonat něco velkého. 

Dovolím si v této chvíli doplnit tyto popsané příčiny. Osobní zkušenost z dlouholeté práce s dětmi nám přinesla zásadní poznání příběhů vzniku šikany. Velmi často jsou to totiž děti, které dlouhodobě trpí pocitem nezájmu a nepřijetí. Procházejí si procesem:

CHCI ZÁJEM A PŘIJETÍ  => SNAŽÍM SE JEJ ZÍSKAT (Tady nastupuje především osobní komunikační typ dítěte, protože jím reaguje a jím se dožaduje.) => KDYŽ NEZÍSKÁM TENTO ZÁJEM A POZORNOST ZPŮSOBEM, KTERÝ DOKÁŽI PŘIJMOUT, DOCHÁZÍ K EMOČNÍMU ZRANĚNÍ A TVOŘENÍ TRAUMATU => Jako následek dostavují dva hlavní projevy. Na jedné straně zavděčování a „vstup do submise“, na straně druhé „vstup do agrese“. Zjednodušeně to znamená, že SMĚŘUJI K OBĚTI NEBO K AGRESOROVI.

I šikanující dítě tedy na začátku prožívá nedostatek pocitu přijetí a pozornosti. A zde je prostor pro účinnou prevenci.

Sám jsem si zažil také jeden svůj zásadní omyl ve výchově. A to když syn nastoupil do školy do první třídy. Už od mala jsme jej učili nikomu neubližovat, vyhýbat se konfliktům. Jenže ono se to hned od začátku zvrtlo. Postoj vyhýbat se konfliktům se nevyplatil. Velmi brzy se stal terčem šikany a musel jsem jej rychle přeučoval, že má právo se bránit.

Teprve po mnoha letech, když jsme se již dlouho věnovali práci se Životními mapami, jsem zjistil mechanismus fungování a myšlení dětí. Je dobré si přiznat, že jsme některé věci nezvládli. Důležité je, zda to chceme napravit a změnit. Děti totiž velmi ocení naši snahu. Když přiznáme chybu, přiznáme i tu svou část viny, je to i pro děti osvobozující a mohou si k nám konečně najít vztah.

Jaká je tedy příčina šikany?

Příčiny šikany se nacházejí již v období 1 – 5 let. A v zásadě jde o to, jakým způsobem dítě zpracuje deficit přijetí a pozornosti. Důležité je poznamenat, že to nemusí znamenat, že rodič přijetí a pozornost dítěti nedává. Vše se totiž odvíjí od subjektivního pohledu dítěte. A od toho, zda toto přijetí a pozornost dostane „svým způsobem“. Tedy zda je směřovaná na skutečnou osobnost dítěte, nikoliv na představu rodiče o dítěti a představu o jeho potřebách.

Právě metoda Životních map dokáže rodiči ukázat tento subjektivní pohled dítěte, rozklíčovat jejich příčiny a dát rodiči návod, co s tím.

Co tedy s tím?

1. Zásadním krokem pro prevenci je nezůstat v našich zažitých vzorcích, které si generačně přenášíme. Výchovné rady našich rodičů a prarodičů, vychází většinou ze společenských norem určité doby. V dobré víře se tak dá mnoho pokazit.
2. Připustit si, že jsme jiní než naše dítě. Naše potřeby jsou různé, i když máme některé průsečíky. Ale ty nelze brát jako výchovné „nástroje“.
3. Objevovat, jaké naše dítě je, co potřebuje a dít mu to tím jeho způsobem. Tady občas narážíme na aroganci, typu – za nás se to dělalo takhle a taky jsme to přežili. Ale chceme, aby naše děti jenom přežívaly?
4. Nebát se přiznat chybu a ptát se dětí na jejich názor na naše jednání.