Jak se liší prokrastinace od pasivity?

Prokrastinace nebo pasivita. Je to stejné nebo je v tom rozdíl? Zatímco na téma prokrastinace je mnoho článků a knih, o pasivitě nebo také neaktivitě už toho tolik napsáno není. Přitom pasivita může být stejně omezující jako prokrastinace.

Kde bývají kořeny pasivity? 

Přiblížím vám  jednu z možností vzniku pasivity, tak jak jsem řešil s jedním klientem.

Současná doba příliš nenahrává dětem kolem 16. roku. Dva roky loockdownu a k tomu válečné dění kolem Ukrajiny je naplňuje poměrně velkými obavami z budoucnosti. Ale co je ještě důležitější, naplňuje je pocitem ztráty smyslu. Ztráta smyslu tak blokuje (nebo přímo neumožňuje ani vzniknout) jejich aktivitu a nastupuje pasivita. A tato pasivita se stává postupně návykem, který se prohlubuje. 

Co s tím?

  • Udržovat je v jakékoliv smysluplné aktivitě.
  • Pomáhat jim najít smysl.
  • Bavit se s nimi o svých osobních příbězích. Ne takových těch namachrovaných, hele, co jsem všechno vybudoval. Ale těch, kdy jsme sami měli obavy, dělali omyly a chyby. A přesto jsme to dali. 

Na co se ještě zaměřit?

Druhým velmi důležitým momentem, který sehrává úlohu v pasivitě a jejím prohlubování, je souhra dvou komunikačních typů. Pocitového a rozumového. Tato kombinace jednak cyklí pocitové vnímání s rozumovými konstrukty, a jednak je velmi pomalou kombinací. Což znamená, že človíček, který má tuto kombinaci komunikačních typů, mívá pocit, že svět kolem něj je příliš rychlý. Už jako malé dítě nestačí rodičům, sourozencům, ve škole….  (Více o komunikačních typech v knížce Jak se domluvit s tygrem nebo kurzu Komunikační typy.)

I v tomto případě – souběh komunikačních typů pocitový s rozumovým – se může takto získaný stres postupně a nenápadně přeměnit ze strachu něco dělat, do prohlubujícího se návyku to nedělat, tedy zůstat pasivní.